Inside
Miroslav Macík
Lebka je snad nejkomplikovanější, nejtajemnější a současně zcela jistě hrůzu vzbuzující část lidské kostry. Nic není na pozůstatcích člověka tak jednoznačné, ale také anonymizující než tkáně zbavená a oproštěná hlava. Ještě nedávno byla tím, co nás individualizovalo, čím jsme se odlišovali a poznávali zároveň mezi sebou… Lebka/lebky jsou si tak podobné, tak žalostně unifikující. Uniformizující smrt, pomíjivost a marnost, ve které jsme si nakonec všichni rovni, protože jsme vlastně stejní. Naše „portréty“ jsou nakonec současně autoportréty nás všech. Tato hrozivá neodvratnost společného budoucího osudu, v němž snad útěšnou může být myšlenka, že neznáme a nevíme, kdy se završí…”
